Logo

Příběhy žen obchodovaných do ČR

Marja

Marja (19) pochází s většího města v Litvě. Po vstupu Litvy do EU v květnu 2004 se v  létě vydala na cestu po Itálii. Zhruba po dvou týdnech jí však kvůli neočekávaným výdajům došly peníze. Tehdy její známá, rovněž původem s Litvy, nabídla dobře placenou práci v Praze. Společně odcestovaly do ČR autem známé. Jako občanky státu Evropské unie neměly s přejezdem hranic problémy. Večer dojely do jakéhosi města, jehož název si Marja nezapamatovala. Byly unavené, do Prahy to bylo ještě daleko, tak se dohodly, že ve městě přespí. Na večeři zašly do nejbližšího motorestu.

Ráno Marja zjistila, že dveře jejího pokoje jsou zamčené a že jí v kabelce chybí doklady a mobilní telefon. V tu chvíli vstoupil do dveří jakýsi muž, který jí rusky oznámil, že dluží za cestu i za ubytování v hotelu hodně peněz. Dole již prý čeká zákazník. Když Marje došlo, že by měla dělat prostitku, rezolutně odmítla. Ten den ji poprvé brutálně zbil a pak ještě několikrát znásilnil.

Vyhrožování smrtí jí samotné nebo někomu s její rodiny v Litvě, bití a odpírání jídla za sebemenší prohřešek se stalo na několik týdnů součástí Marjina života. Jak dlouho to přesně trvalo, si nepamatuje. Už po několika dnech přestala vzdorovat příkazům majitele klubu, navenek se dokonce tvářila spokojeně. Jak Marja říká, uvnitř již necítila nic, kromě touhy přežít a nebýt znovu bita.

Jednou, když obsluha baru byla mimo dům, podařilo se Marje zavolat s klubu do Litvy svému příteli. Ten okamžitě kontaktoval místní policii. Díky tomu, že Marja nakonec zjistila, ve kterém městě je a také název klubu, kde ji drželi, trvala policejní akce na její záchranu jen několik hodin. Po jejím vysvobození nabídli policisté Marje služby nevládní organizace La Strada. Zpočátku nechtěla o svých zážitcích s nikým mluvit. Pracovnicím organizace Marja při prvním rozhovoru sdělila, že se chce ze všeho nejdříve vrátit domů do Litvy. Stále se bála obchodníků s lidmi, kteří vyhrožovali, že zabijí někoho s její rodiny. Třetí den se rozhodla, že policii vše vypoví. Nepřála si však, aby to zdrželo její návrat domů.

Marja u sebe nemá žádné doklady. Stěžuje si, že v noci špatně spí, bolí ji, jak říká, „v břiše“. V noci přemýšlí, zda nemůže být těhotná, menstruaci měla dostat před dvěma týdny. Má strach, že je nemocná. Jít k lékaři se však bojí. Doufá, že se vše spraví, až přijede domů. Neustále musí myslet na to, jak to, co se stalo, přijmou její rodiče, jak se na ni bude dívat její přítel… Strach má i přesto, že s rodiči po telefonu mluvila ona i pracovnice La Strady. Věří, že se jí podaří zapomenout.

   

Nadja

Nadja utekla do parku. Kromě vyčerpání necítila nic. Tam ji potkala bývalá spolužačka Jelizaveta. Nabídla jí práci v zahraničí. Až se vrátí, bude mít prý dostatek prostředků, aby i s dcerami mohla žít kdekoliv na Ukrajině. Neviděla jinou cestu.

Pět let žila v manželství s mužem, který ji týral, znásilňoval a bil, často i v přítomnosti jejich dětí. Jedinkrát se s dcerami pokusila přestěhovat, našla si práci. Tehdy ji manžel našel, zbil ji a upozornil, že přijde o zaměstnání, pokud se k němu nevrátí. Obrátila se na policii, nepomohli jí. V práci se zanedlouho dozvěděla, že pro ni již nemají místo. Vrátila se tedy domů. Násilí se stupňovalo, manžel jí vzal doklady. Jednou, když přišla domů, našla v bytě cizí ženu, děti byly u babičky. Manžel ji vyhodil s domova. Tenkrát potkala v parku Jelizavetu.

Jelizaveta byla jediná, kdo ji vyslechl. Ještě ten den zavolala babičce, která slíbila, že se postará o obě dcery, a pak odcestovala do Kyjeva. Zde jí měly být zajištěny potřebné doklady. Letenka i pas byly vystaveny na cizí jméno. Tváří v tvář výhružkám násilí vůči dětem a výši dluhu za cestu do Kyjeva a doklady se neodvážila odmítnout.

V Paříži na letišti čekal Oleg. Odvezl Nadju do jakéhosi baru. Když jí předával prádlo, ať se jde převléknout, Nadja se ohradila. Zbil ji a znásilnil. Tak to trvalo několik dní, Nadja nedostala jíst, hlídali ji a znásilňovali další muži. Za několik dní přestala vzdorovat. Už si nepamatuje, jak dlouho tam byla. Zpočátku se pokusila utéct. Byla vyčerpaná a dezorientovaná, nedokázala francouzsky požádat o pomoc a policie se bála, protože přijela na falešný doklad, jak jí Oleg několikrát zdůraznil. Chytili ji, byla brutálně zbita a zamčena ve sklepě bez jídla, ve tmě a chladu. Ještě jednou a zabijí ji. Pamatuje si, že to na ni křikl Oleg, než zabouchl dveře sklepa. Nikdo ji nebude postrádat, ať si vzpomene na Natašu… Ta zmizela před několika dny.

Přestala vzdorovat. Snažila se o jediné, vyhnout se krutému násilí, přežít. Po několika měsících jí oznámili, že pojede do Německa. Naložili ji do auta. O útěk se nesnažila. V noci dorazili do nočního klubu, kde Nadju převzal jakýsi muž. Hovořil řečí, která se vzdáleně podobala ruštině. K ránu do klubu vtrhla policie. Nadju odvezli. Zjistila, že je v Čechách.

Na policii se Nadja snažila vše popravdě popsat. Na otázku, proč se nepokusila o útěk vícekrát, nedokázala odpovědět. Nedokázala si také vzpomenout na mnoho detailů s pobytu v Paříži či s cesty do Čech. Nepoznávala muže na fotografiích, které jí předkládali, nedokázala je popsat, vzpomíná si jen, že odjížděla s Ukrajiny na podzim.

Nadja spolupracuje s La Stradou již 4 měsíce, intenzivně se učí česky a hledá práci. S policií spolupracuje. Stále má zdravotní obtíže a noční můry s toho, co se stalo. Chtěla by se rozvést a přivézt si své děti do ČR.

   

Zuzana

Zuzana (33 let, občanka ČR) žila od července 2002 v charitním domově pro matky v tísni, je matkou pěti dětí, ale tři z nich dala k adopci, protože je nedokázala uživit. O dvě děti se stále stará. Její partner, narkoman a alkoholik, ji donutil k prostituci, tělesně a psychicky ji týral.

Po sedm let stála celý den na trase a všechny peníze odevzdávala, živila s nich partnera, jeho rodiče a sestru a své dítě, přesto měli často hlad, protože partner a jeho rodiče utápěli její výdělky v automatech, drogách a alkoholu. Protože se Zuzana živila prostitucí, její vlastní rodina s ní přerušila jakékoli kontakty. Několikrát se pokusila partnera opustit, ale ten ji pohrůžkami a vydíráním vždy přinutil aby se vrátila.

Sociální pracovnici, kterou Zuzka navštívila, se podařilo zkontaktovat s charitním domovem pro matky v tísni a Zuzana byla tajně odvezena i se dvěma dětmi na druhý konec republiky.

Zuzana zpočátku nikomu nedůvěřovala, odmítala komunikovat, byla podvyživená a plačtivá. Prožívala úzkost s nového prostředí a strach, že ji najde její pasák a unese dcerku nebo ji zabije. Objevily se poruchy spánku, noční můry, strach s mužů, potravu přijímala jen omezeně. Budovu domova zpočátku vůbec nechtěla opouštět, později jen v doprovodu asistentek.

Zuzana se naučila vařit a starat o domácnost, nastoupila do rekvalifikačního kurzu na kuchařku. Obnovila vztahy s původní rodinou, která se k ní poté, co Zuzana přestala provozovat prostituci, opět přihlásila. V současnosti je stále ještě úzkostná a trpí nočními můrami, nachází ale znovu naději na šťastnější život pro sebe i své děti.